Sunder Komala

Smrt v našem každodenním životě

Jeden z workshopů brazilské učitelky Sunder Komaly, studentky indického mistra Osha, nese název „Die Before You Die“(Umění žít, umění zemřít, pozn. red.), což je sufijské prohlášení, sdělující, že již za našeho života můžeme prožívat zkušenost smrti, která nám pomáhá k plnému otevření se životu a svému potenciálu.

Smrt mi asociuje hluboký prostor, nekonečno. Každý z nás může najít cestu, jak prožít tuto nekonečnost uvnitř sebe samého a jak v té věci dojít k dokonalému uvolnění.

V praxi střídáme živý pohyb s hlubokou relaxací, což je v podstatě hra s životem a smrtí.

Pro někoho je smrt noční můra, pro jiného moment, který je tak daleko, že nemá smysl se jí vůbec zabývat. Můžeme vůbec někdy odhalit něco z věčného tajemství, skrývajícího se za smrtí?

Z pohledu, z jakého vnímám smrt já, se nechci pokoušet tuto záhadu rozluštit a ani to není v mých silách. Smrt mi asociuje hluboký prostor, nekonečno. Každý z nás může najít cestu, jak prožít tuto nekonečnost uvnitř sebe samého a jak v té věci dojít k dokonalému uvolnění. A když pak přijde moment smrti, už tuto zkušenost mám a mohu se do této nekonečné hlubiny bez obav ponořit. To je jedna z mých interpretací.

I když se zdá, že se nás smrt zatím netýká, je stále přítomná. Čím je její přítomnost prospěšná pro náš každodenní život?

Když na svých seminářích pracuji s tématikou smrti, nepohlížím na ni pouze jako na odchod těla, ke kterému jednou neodvratně dojde. Silné připomínky momentu smrti je něco, co se v různých podobách mnohokrát objevuje během našeho života, například když pociťujeme naprosté odloučení a separaci následkem rozpadu vztahu. Jsou to momenty, které z pravidla přicházejí náhle, nečekaně. Zdá se mi, že mám nade vším kontrolu, že všemu rozumím, a najednou to praskne a vznikne trhlina. Tuto trhlinu je možné v některých ohledech přirovnat ke smrti. Když přijmu bolest a vše, co z této zkušenosti přichází, něco se najednou otevře a já jsem schopna vkročit do nového, neznámého prostoru. Je to možno přirovnat ke kvalitativně lepšímu znovuzrození.

Jak otevřu dveře do této mezery, abych pro sebe získal novou zkušenost?

Na workshopech praktikujeme techniky, které zahrnují prvek „nechat jít“ (angl. let go, pozn. red.). Súfijská tradice pracuje s tělem, dechem a zpěvem, díky kterým se naše „bloky“ začínají uvolňovat a umocňují náš vnitřní prostor. Pokaždé, když se nadechnu, život vstupuje do mého těla. Následuje výdech, evokující zkušenost smrti. V praxi střídáme živý pohyb s hlubokou relaxací, což je v podstatě hra s životem a smrtí. Vytrvalou praxí lidé docházejí k porozumění vlastnímu životu, začnou být pozornější a vnímavější. Pochopit tyto zákonitosti ale někdy trvá déle. Od dětství se uzavíráme, což je strategie našeho systému, naší psychiky, abychom se nezbláznili. Tím si ale kolem sebe vytváříme schránku, už nejsme skutečně živí, nebo jsme živí tak na deset procent našeho potenciálu. V momentě, kdy naši schránku otevřeme, začínáme cítit, pamatovat si věci z minulosti, vnímat, co se děje v našem fyzickém těle, vnímáme jeho příběh. Našim cílem je vytvořit dostatek prostoru pomocí různých praktik, ať je to zpěv nebo meditace. Je to z velké části fyzická záležitost; když se zaměřím na jednotlivé části těla, vnímám procesy, které jsou těsně propojeny s mými emocemi a pocity. Poté začnu v sobě objevovat obrovitý vesmír, a v ten moment se začínám otevírat. Často to vede ke zkušenosti, přesahující tělo.

Jak se náš způsob života „zúročí“ v momentě smrti?

Pokud prožiji celý život v uzavřené mysli, kontrakci, smrt mi přinese ještě víc strachu a bolesti. Když si v momentě smrti uvědomím, že je tu možnost se uvolnit. Pokud se věnuji meditaci, ne striktně ve smyslu sezení se zavřenýma očima, ale ve smyslu schopnosti být sám se sebou, se vším, co se mi stane, a nenechám se zmítat nahodilými vnějšími okolnostmi, pak mohu naplnit i svou smrt.

Tibeťané tvrdí, že stav mysli v momentu smrti dokáže výrazně ovlivnit naše další znovuzrození. Najdeme tu nějakou podobnost?

Nemluvím o reinkarnaci a dalších životech, i když mi to přijde logické. Netroufám si říct: ano, je to tak a tak, protože tak hlubokou zkušenost nemám. Ve svých úvahách končím v momentu smrti a jak můj život tento moment ovlivnil. Je tu ještě další důležitý aspekt – co při umírání vyzařuji. Když lidé umírají ve strachu a bolesti, zanechávají i pro své pozůstalé mnohem víc utrpení. V opačných případech pozůstalí označují smrt svého blízkého za neuvěřitelnou zkušenost, dar, dokonce to můžeme nazvat požehnáním. Z této zkušenosti si můžu odnést poznání, které mi následně pomůže k ještě většímu otevření se životu.

Z tohoto pohledu se můžeme na život dívat jako na přípravu na smrt. Co přinese „pozitivní“ smrt umírajícímu, kromě toho, že pozůstalým zanechá dar určitého pochopení a vhledu?

Umírání ve smyslu „nechat jít“ svědčí o tom, že umírající žil otevřený a naplněný život. V tuto chvíli už tolik nezáleží na tom, zda se znovu narodí, nebo prostě zmizí. Chci lidem neustále připomínat, aby byli v životě opravdu živí, aby si uvolněnost nenechali na poslední chvíli, protože pak už je pozdě. Jsou ale známy případy lidí, u kterých poté, co se dozvědí, že jim nezbývá moc života, dochází v krátké době k hluboké vnitřní transformaci. Začnou se dívat jinak na své problémy a na svoje blízké. Na tomto principu formuji strukturu skupiny na seminářích Die Before You Die. Lidé postupně přestanou vnímat běžné drobnosti jako problémy. Najednou máme čas se pročistit.

Jestli tomu dobře rozumím, vaše učení je založeno na vystoupení jedince ze svojí strnulé schránky.

Dá se to tak říct, nejde však o nějaké zbavování se schránky, protože cokoliv negativního se v našem životě promítne negativně někde jinde. Zaměřuji se hlavně na rozvinutí našeho plného potenciálu. Vidět transformaci u druhých, to, jak se postupně klubou ze svých schránek, je pro mě velkým zážitkem.

Co bylo hlavním impulzem k vaší práci? Jak se vás tato práce osobně dotýká?

K této práci jsem se vlastně dostala náhodou. Předtím mě ani nenapadlo se tím zabývat. Zajímala jsem o zpěv a tanec, přijala jsem pozvání do indické Puny, kde jsem se připojila k místní skupině studentů mistra Osha. Zde začal můj trénink a s ním přišlo i toto téma a s ním spojený vnitřní proces. Postupně jsem si začala uvědomovat, co vlastně smrt znamená a jaké místo zaujímá v mém životě. Jako učitel jsem pak začala cestovat po světě a takto putuji už 18 let. Uvědomila jsem si, že soustavně zažívám smrt v přeneseném slova smyslu. Vždy strávím nějaký čas s určitou skupinou lidí a často si připadám, že jsem s těmito lidmi žila celý život. Pak musím všechno opustit a přesunout se do místa, kde třeba vůbec nikoho neznám. Samozřejmě se mě to dotýká, uvědomuji si, co to se mnou dělá.

Nemohu se na závěr nezeptat na smrt vašeho mistra Osha…

V době jeho úmrtí jsem nebyla přítomna, ale mám z tohoto ceremoniálu video, ze kterého září neskutečná energie. Oshova smrt byla téměř oslavou, tančilo se, zpívalo, lidé se smáli i plakali, nebyla to oslava ve smyslu karnevalu, ale ve smyslu být naplněn tím, co je, co se děje. Když jsem šťastná, oslavuji své štěstí, když jsem smutná, oslavuji svůj smutek ve smyslu „nechat to jít“. Oshova smrt byla příkladem naprostého odevzdání se a uvolnění velkému neznámu smrti.

Připravil Honza Smetánka

zpět